Pavlin Krátký

pavlinPíše se rok 1973 a známý mi vyrábí první rybářský prut – jen proutek s kouskem vlasce a brko ,ale já z něj mám obrovskou radost. Sice jsem s ním chytal pouze na požární nádrži, ve které nebyla ani rybka, ale cítil jsem se jako velký rybář. Tento moment zřejmě ovlivnil moje rybářské srdce. Druhý den zavládlo obrovské zklamání, nějakým nedopatřením jsem proutek ztratil. V naší četné rodině nikdo ryby nechytal, až na strýce z Vlašimi, který se mě ujal a zasvěcoval do tajů rybařiny. Coby klučina jsem směl jezdit pouze po okolních pískovnách a jen v doprovodu strejdy, který do naší vsi jezdil na chatu, a proto nepravidelně. Později mě brával do jižních Čech a na Rozkoš. Po vojně jsem pár let nechytal, věnoval jsem se jiným záležitostem – většinou však chlastu. Ještěže jsem se seznámil s Ivou, která to se mnou vydržela dodnes, jinak by to zle dopadlo. Pak jsem začal jezdit opět na ryby. Znovu jižní Čechy, Rozkoš a místní pískovny. Z fotbalu jsem se znal s Honzou, který právě začínal chytat. Občas jsme spolu někam vyrazili jen tak bobkařit. Když se Honza seznámil s klukama a začal se věnovat kaprařině, samozřejmě jsem se o to zajímal i já. Začátky byly pro mě španělská vesnice. Znal jsem pouze krmítka, o boilies jsem slyšel pouze okrajově a metoda „chyť a pusť pro mě byla také novinkou. Nezastírám, že jsem ryby nebral, ale pouze pro lidi ze svého blízkého okolí. Teď domů nepřinesu vůbec nic ,ale těch poznámek co si musím vyslechnout! Koníček je to moc krásný, ale těch korunek, co stojí, ale v žádném případě jich nelituji. Když jsem chytil prvního kapra na tutti fruti, šupináče cca 60 cm, má radost byla obrovská. Kapřík mi ještě na rozloučenou zamával ploutví a já se cítil skvěle. Na Jizeře lze takových chvil zažít dostatek – jsou zde krásné bojovné ryby. Bohužel poslední dobou se své řece nevěnuji tak, jak by si zasloužila. Ještě se stali dvě události, které stojí za zmínku. V roce 2003 se mi narodila dcera Nikolka a dva roky na to jsem byl přijat do Kapří pohody. Krásné roky, jen toho času je čím dál tím méně. Dříve jsem jezdil k vodě alespoň na víkendy a minimálně dvakrát do roka na týden či deset dní. Teď se musím spokojit s chytáním pouze přes noc a ráno opět pracovat. Je to smutné ,ale doba je taková (úplně na hovno). Občas si zajedu na náš rybníček „zafedrovat“ – zachytat si násaďáky. Je to sice trochu jiný typ chytání, ale baví mě to, a hlavně jsem rád za každou chvíli u vody.
,, Vězte bude líp“.

2006
K tomuto krásnému koníčku mě přivedl můj strýc. Prochytali jsme spousty vod od Orlíku, přes rybníky okolo Pelhřimova, až po Rozkoš… Sice jsmě měli nějaké úspěchy, ale nebylo to nic mimořádného.

K lovu kaprů na boilies jsem se vlastně dostal s pomocí Honzy. U “kaprařiny” je nepsaným zákonem vrácení ryby zpět do své domoviny, což je myšlenka, která je mi velice blízká. Nemám rád rybáře, kteří si musí od vody odnést rybu za každou cenu. Znám jednoho takového “masaře”, který si od vody vezme všechny ryby, které uloví, a když je nikdo nechce, tak je alespoň rozseká slepicím. Shodou okolností je to člověk, který na rybářské schůzi nejvíc brečí,že ve vodě nic není…

Neodsuji nikoho kdo si odnese rybu pro svou potřebu(samořejmě ne trofejní kus!)ale z takového ,,legálního pytláctví” se mi opravdu dělá špatně. Přeji všem slušným rybářům krásné úlovky.